Donald Trump má nesmírně daleko k obrazu amerického spasitele, jejž šíří republikánští kultisté

KOMENTÁŘ / „Politika a showbyznys jsou v podstatě jedno a totéž,“ říká ve filmu Osobní strážce Franku Farmerovi v podání Kevina Costnera jeho kolega Ray Court (Gerry Bamman). Co ale v roce 1992 znělo jako vtipný bonmot, je o 32 let později diagnózou smrtelné choroby americké demokracie. Prezidentská kandidátka Kamala Harrisová vynaložila v kampani nemalé úsilí na získání hlasů voličů arabského původu, i když ji napadali za podporu Izraele a obviňovali z podílu na „genocidě“. Zatímco však Harrisovou podpořilo 72 procent židovských voličů, arabské hlasy stejně nezískala. Úkol to byl přetěžký. Za prvé, Harrisová je provdána za Žida, což jí antisemité nikdy neodpustí. Za druhé, patří k establishmentu a nevěřili by jí, ani kdyby obcházela protestní shromáždění na podporu Hamásu v amerických kampusech, jako to dělala proruská spoilerka Jill Steinová. Za třetí, coby právnička hlásá respekt k institucím, což je v politických kulturách arabských zemí něco neznámého. Už T. E. Lawrence na počátku minulého století si byl dobře vědom, že Arabové většinou věří jen vůdcům, nikdy institucím. A od jeho dob se bohužel nic zásadního nezměnilo. Harrisové se také nepodařilo oslovit muže hispánského původu, mezi nimiž vyhrál Trump. Členové její strany se upřímně diví, protože Demokraté i Kamala osobně se přece zastávají menšin, zatímco Trump je schopen o nich prohlásit, že jedí psy nebo mají „špatné geny“. Jenže podobně jako u Arabů zapomínají na faktor „původní politické kultury“, která je v rozporu se základními hodnotami jejich strany. Latinoameričané přicházejí ze zemí s vysoce…