Jak se protrhla moje bublina. O roletě, jádru problému a našich iluzích

GLOSA / Moje příhoda s roletou vlastně není o roletě. Roleta hraje jen roli, roli spouštěče, snad banální, pro mne však fatální situace. Ocitl jsem se uprostřed slunného pátečního odpoledne v nějaké temné hře – byl jsem jedním z tragických klaunů, o nichž psával Samuel Beckett. Stalo se v Michli, kousek od metra. Nechal jsem opravit rozbitou roletu, něco přes metr dlouhou, jež nám v létě hyzdila výhled z okna. Udělali mi to na počkání, vzal jsem roletu jako hůl a šel do metra. Asi sto metrů ode mne se kácí člověk. Plácnul sebou na travnatý plácek, i s nákupními taškami. Než jsem k němu došel, minuly ho spěchající davy, oči zabořené v mobilu. Naštěstí byl mezi nimi i urostlý sportsman a pomáhal mu na nohy. Děda nebyl opilý ani špinavý, v taškách ovoce, mléko, rohlíky. Když vidím, jak s ním sportsman zápolí, odložím roletu a snažím se dědu podržet aspoň z druhé strany. Roletu i nákup, jehož se křečovitě držel, jsem odložil u zídky. Bydlí prý jen naproti v bytovce. A tak jsme vyrazili, závratnou rychlostí asi krok za minutu. Ušli jsme dvacet metrů, opřeli ho o zídku a šli mu pro nákup. Pak ale sportsman mrkl na hodinky a s omluvou zmizel. Zůstal jsem s dědou sám, zkusil udělat s ním pár kroků, ale hned zase padal. Zavolám sanitku, říkám – upřímně se vyděsil, jen to ne, bydlím už jen pár kroků, přes tu křižovatku. Proč nenosíte hůl? Jo, to mi říká každej, to bych asi měl,…