Nejslavnější kamelot českých dějin. Večerníček slaví narozeniny, tvůrcům se do něj původně nechtělo

Nejoblíbenější, nejslavnější a také zřejmě nejroztomilejší novinový kamelot, jaký kdy v České republice působil. V srpnu tomu bude přesně 60 let, co chlapeček s hvězdičkami v očích a novinovou čepicí na hlavě poprvé přiletěl na televizní obrazovky, aby se uklonil a na poeticky laděné hvězdné obloze přivítal diváky svým dnes již ikonickým pozdravem: „Dobrý večer.“ Cyklus večerníčků, tedy krátkých, většinou pohádkových příběhů, se však začal v Československé televizi vysílat pravidelně už více než půl roku předtím, 2. ledna 1965. e stále vlídným a přívětivým úsměvem už chlapec celá desetiletí vyběhne po dvaceti schodech, seskočí z nich dolů, povozí se na houpacím koníkovi, ten se vzápětí přemění v autíčko a poté jednokolku. Celou dobu volně rozhazuje listy papíru, připomínající výtisky odpoledních a večerních novin ze světa dospělých, které kameloti kolportovali v ulicích měst. Chlapec známý též jako Večerníček ale ze své říše pohádek nepřináší žádné zprávy, nýbrž servíruje příběhy, jež si vydobyly pevné místo v srdcích celých generací dětí i dospělých. Po několika minutách, až opět dobro zvítězí nad zlem, se úsměv Večerníčka ukáže znovu. „Dobrou noc,“ rozloučí se a krouživým pohybem se vrátí zpět do své pohádkové říše. Kouzlo krátkých pohádek na dobrou noc znovu a znovu přitahuje diváky, kteří v době jejich zrodu ani nebyli na světě. Jak nostalgicky ve své knize Velký příběh večerníčku podotýká Marie Kšajtová, scenáristka a dramaturgyně, jež se na tvorbě večerníčků podílela téměř třicet let, pohádky se většinou odehrávají mimo čas a prostor. Kdesi za devatero horami, kdysi dávno, tak dávno, že už si to nikdo ani nepamatuje, a zub času je na ně krátký. Čím více dítě poznává reálný svět, tím se postupně vytrácí…